Historické územní vymezení  Bozeňska

Jak je uvedeno v úvodu práce, autor pracuje s územím Bozeňska, jedné z provincií středověkého českého státu. O statut správní jednotky sice Bozeňsko přišlo ve 14. století, kdy se definitivně jako správní jednotky prosadily kraje, ale název této části jihozápadních Čech nezanikl a doložitelně rezonoval v pracích historiků od dob národního obrození do sklonku 40. let 20. století. Autor žijící ve zkoumaném regionu necelé tři roky konstatuje, že v současné době rozhodně nejde o pojmenování rozšířené a všeobecně známé a že s pojmem Bozeňsko operují pouze lidé se vztahem k regionální historii. Ani tito ovšem nebyli schopni autorovi poskytnout takové vymezení regionu, které by obstálo při vědeckém zkoumání. Jelikož vědecký text, není-li zaměřen na orální historii, nelze postavit na ústních tvrzeních, provedl autor historický průzkum formou studia odborné literatury a článků. Takřka všechny tyto zdroje pracují s dnes neexistujícími názvy některých sídel, tudíž autor, ačkoli často cituje zkoumané zdroje doslovně, pracuje pro srozumitelnost práce s názvy dnešními. V této části práce též autor zmiňuje dopady některých zlomových změn ve veřejné správě a v územní organizaci státu, o kterých pojednává v části předchozí, na území Bozeňska.

Vymezení Bozeňska dle Hermenegilda Jirečka

Hermenegild Jireček[1] definuje Bozeňsko takto: V starých latinských listinách jméno hradu a župy Bozenské rozličně se píše; vlastní a pravá forma jeho zachovala se nám v Letopisech českých, any k r. 1468 vypravují o příbězích „v Prachenště, v Bozenště, v Bechynště atd.“ Původ jména samého nepochybně hledati se má v osobním pojmenování Bozen, kteréhož se v skutku naskýtá v listinách souvěkých (tak slul také otec Žateckého župana Smila 1067 – Zmil filius Bozen, Cosmas 144), tedy Bozeň-grad. Kde by hrad Bozeň sám asi stál, o tom na ten čas žádné místné vědomosti nemáme (možné  že v okolí Mirovickém na dráze ku Praze); také o něm není jiné zprávy, nežli že tam v držení županství r. 1183 byl pan Milhost, spolu nejvyšší lovčí v župě Netolické, kteréhož v úřadě županském zastával Pozden z Pěstodub. Osady v Bozenště za naší doby zejména uvedené jsou[2]: Živohošť (zaniklé sídlo, zatopeno Slapskou přehradou – pozn. autor), Dražovice (Drásov – Sedláček, 1998, 164 – 165), Kozárovice, Soutice (Svučice – Sedláček, 1998, 824), Ráztely. Osady, které v župě Bozenské ležely, ačkoliv se zejména nepřipomínají jako v ní ležící, jsou následující: Zduchovice, Rakovice, Solenice. Z listiny dané r. 1228, kteroužto se stvrzují statky klášteru Svatojiřskému náležející, poznáváme mnoho osad v Bozenště ležících: Hradiště, Pole, Podruhlí, Uzenice, Drahenice, Lučkovice, Nerestce, Kleteč (sídlo nebylo identifikováno – pozn. autor), Chuchlice (patrně Kuklice, zaniklé sídlo – Sedláček, 1998, 479), Stěžov. Z rozpostavení osad zejména do Bozenska kladených vyrozumíváme, že se župa tato prostírala v podkraji potokův tekoucích z pohoří Třemešenského a z Brd k Vltavě. Hraničilo tedy Bozensko na východě s Vltavskem a Bechyňskem, na jihu s Netolickem a Pracheňskem , na západě s Plzeňskem, Rokycanskem a na severu s Tetínskem (Kolektiv autorů, 1857, 134–135).

Vymezení Bozeňska dle Augusta Sedláčka

August Sedláček[3] definuje Bozeňsko takto: Bozenský kraj i Božensko, název kraje a) politického, pocházející od řeky Božes[4] a jako upomínka na samostatný kmen, který tu za pradávna v údolích říčných a jejich lazích obýval, a nikoliv od nějakého hradu Bozna neb Bozně, kteréhož jména nebývalo, ačkoliv není možnost vyloučena, že se nějaký starý hrad nad řekou (ku příkladu hradiště u Počápel) Božes jmenoval. Od 12. st. připomíná se kraj tento několikráte, ale nikde nedočítáme se zpráv zevrubných. Tak ku příkladu jest zmínka k r. 1183, že Milhost, lovčí kraje Netolického, držel úřad v Bozensku, což lze rozuměti na soud neb coudu, která se k r. 1268 připomíná. Avšak proti tomu, že vladař Kamýcký tu ještě nějaké požitky vybíral, zase z jiných pamětí zřejmá jest souvislost Bozenska s krajem Netolickým a Prachenským, a to v příčině vybírání berní a popravy. Ačkoliv dávno již samostatného kraje Bozenského nebylo, udržel se název jeho v mluvě lidu do r. 1468. Co se týče rozsáhlosti, vztahovalo se Bozensko od Vltavy na západ za Kadov, Chanovice, Kotouň a Budislavice a od Radomyšle za Příbram, Višňovou a Borotice; b) děkanství Bozenské neb kraj děkana Bozenského obsahoval fary: Příbram, Bohutín, Slivice, Višňová, Hbity, Pečice, Borotice, Kamýk, Těchníč (zaniklé sídlo, zatopeno Orlickou přehradou – pozn. autor), Chraštice, Staré Sedlo[5], Stražiště, Mirovice, Rakovice, Pohoří, Mirotice, Radobytce, Radomyšl, Sedlec (Sedlice – Sedláček, 1998, 790-791), Blatná, Paštiky, Kadov, Bezděkov, Chanovice, Řesanice, Kotouň, Lnáře, Kasejovice, Kocelovice, Černívsko, Bělčice, Újezdec, Budislavice, Hvožďany, Bubovice, Tochovice, Třebsko, Rožmitál (Sedláček, 1998, 51-52).

Vymezení Bozeňska dle Miloslava Volfa

Nejpodrobněji o Bozeňsku píše Miloslav Volf[6] (1938). Uvádí, že Bozeňsko jako správní jednotka náleží rané době českého státu a ačkoli jeho existenci lze podle písemných správ doložit až v 11. století, jeho vznik lze předpokládat již v samých počátcích státní organizace, přičemž před tím, než se dostalo po roce 995 pod svrchovanost Přemyslovců, náleželo do státu Slavníkovců. Jako samostatná správní jednotka je podle Volfa Bozeňsko výslovně zmíněno v instrumentu, kterým byla v roce 1057 založena kapitola kostela sv. Štěpána v Litoměřicích. Z doby, kdy úřad krajského poprávce byl ještě skutečně úřadem na knížeti bezprostředně závislým, zachovalo se podle Volfa (1938) jméno pouze jediného bozeňského poprávce, totiž Milhosta, jenž spravoval kraj Bozeňský r. 1183, vykonávaje současně úřad nejvyššího lovčího zeměpanských lesů příslušných k hradu Netolicům. Jak velký byl Bozeňský kraj, dovídáme se sledováním místních údajů v českých listinách od počátku až do husitské doby, z provolacích kvaternů Desk dvorských, z pozůstatku Desk zemských i z knih konsistoře arcibiskupské. Volf (1938) se zde odvolává na práci Sedláčkovu a uvádí jeho definici: kraj Bozeňský sahal na severu až k hřebenu brdskému, takže k němu patřila také místa na Příbramsku, která po husitské revoluci nebyla již součástí nového kraje Prácheňského, nýbrž spadla do Podbrdska. Severní hranice Bozeňska měla vést od Třemšnína po vrcholu hor k Padrti, odtud jižně Bohutína, ale severně Zdaboře, obloukem k Občovu za Tbity (Horní Hbity – pozn. autor), odtud po Bohostickém potoce k Vltavě, po Vltavě až k ústí Otavy, ale tak, že Zvíkov patřil již do Písecka, ač většinu manů měl v Bozeňsku (Nerestce, Stražovice, Pohoří atd.), pak k Otavě k Vráži, odtud na jih k Turné, ale hned zase k severu až po Blatnou, takže Bratronice patřily již k Bozeňsku, ale Čekanice do Prácheňska. Od Bratronic šla hranice pod Oselec (Oselce – pozn. autor), odtud na Budislavice a zpět k Třemšínu, ponechávajíc však Dožice k Plzeňsku. Kamýk Sedláček k Bozeňsku nepočítá, čímž se odchyluje od Palackého, ač připouští, že několik blízkých bozeňských vesnic tam mělo své provolací místo pro odúmrtě, ačkoli Kamýk byl proklamačním místem kraje Vltavského. Jak uvádí Volf (1938) dále, samostatná existence Bozeňska je doložena nepřetržitě od 11. století do doby Karla IV., přičemž v jeho době bylo v rámci nové organizace veřejné správy spravováno společně s Prácheňskem. K definitivnímu spojení Bozeňska s Píseckem (Netolickem) a Prácheňskem do nového Prácheňského kraje došlo podle Volfa (1938) na sklonku husitské revoluce. V té době, domnívá se Volf (1938), přešla severní část Bozeňska (Milínsko) do Podbrdska, kdežto naproti tomu Prácheňsko přirostlo o pruh země východně od Vltavy, patřící k panství zvíkovskému a orlickému. O Bozeňsku jako o samostatné provincii hovoří i soupis kostelů děkanátu bozeňského z poloviny 14. století. Z konfirmačních knih lze dále podle Volfa (1938) v bozeňském děkanátě zjistit tyto kostely: Borotice, Chraštice, Dolní Hbity, Řesanice, Stražiště, Černívsko, Bubovice, Příbram, Tochovice, Pohoří, Paštiky, Rakovice, Pečice, Kotouň, Staré Sedlo, Újezdec, Kadov, Kocelovice, Bezděkov, Mirotice, Bělčice, Blatná, Těchníč, Radobytce, Třebsko, Kamýk, Sedlice, Hvožďany, Budislavice, Lnáře, Kasejovice, Radomyšl, Mirovice, Rožmitál, Višňová, Chanovice, Slivice a Zalužany.

Za „vzkříšení“ Bozeňska, nikoli však již pod jeho jménem, považuje Volf (1938) vznik jednoho z podkrajů Plzeňského kraje se sídlem podkrajského úřadu (a okresního trestního soudu I. stupně pro okresní soudy II. stupně v Blatné, Březnici a Mirovicích) v Březnici. K tomu došlo při novém správním rozdělení země v roce 1850, v jehož rámci byl Prácheňský kraj rozdělen mezi kraj Budějovický a Plzeňský. Toto uspořádání však trvalo jen do roku 1853, kdy byla provedena další reforma krajské správy, v jejímž rámci byl vytvořen Písecký kraj v hranicích dříve zrušeného kraje Prácheňského. K tomuto kraji připadly i okresy Blatná, Březnice a Mirovice. Závěrem Volf (1938) uvádí, že v roce 1854 zmizela poslední stopa v roce 1850 náhodně obnoveného Bozeňska. I tato náhoda však podle Volfa (1938) svědčila o tom, že byla a je (v roce 1938 – pozn. autor) vnímána strukturální příbuznost zmíněných tří okresů.

Vymezení Bozeňska dle Antonína Haase

Posledním pramenem, se kterým autor při vymezování regionu Bozeňska pracoval, je článek Antonína Haase[7] „Pohyb obyvatelstva na Bozeňsku v letech 1650-1910“, publikovaný v roce 1948 ve sborníku Bozeňsko. Haas (1948) uvádí další územní vymezení Bozeňska: Proti Plzeňskému kraji, který s ním souvisel na západě, postupovala hranice zhruba severním směrem od Oselce na Životice (západně od Kasejovic), Kladrubce a Dožice, dále po západním svahu třemšínské horské skupiny až k Zaběhlé u Padrťských rybníků, odkud se obracela na jihovýchod, sousedíc zde s krajem Berounským. Hranice běžela dále na sever od rožmitálského Nepomuka k Modřovicům, kde se obracela k jihovýchodu až téměř k Tochovicům a odtud pokračovala celkem východním směrem přes Vrančice a Zbenice k Zlákovicům. Poté překročila Vltavu, zabírajíc na jejím východním břehu několik desítek vesnic orlicko-zvíkovského panství. Proti Táborskému kraji nejvysunutějším místem na východ byly Hrazany, na jih Podolsko při Vltavě. Proti jižnímu Prácheňsku běžela hranice přes Záhoří, Vráž a Pamětice na Velkou Turnou, dále k Domanicům a Čekanicům (veškeré tyto vesnice s výjimkou Záhoří k Bozeňsku nepatří), aby přes Bratronice a Bezděkov dospěla opět k Oselci. V dalším popisu Bozeňska postupoval Haas (1948) podle rozdělení na panství, platného v roce 1848. Panství totiž, jak uvádí, byla předchůdci pozdějších politických a soudních okresů, neboť na vrchnostenské kanceláři se soustřeďovala agenda převzatá po správní reformě okresními úřady, okresními soudy a okresními berními úřady. Podle Haase (1948) tedy Bozeňsko tvořila panství varvažovské, čimelické, orlické (se statky Zalužany, Zbenice a Bukovany), tochovické (s manským statkem Nestrašovice), starosedlské, březnické, drahenické, blatenské, lnářské a rožmitálské, a dále statky Cerhonice, Lučkovice, Mirotice, Bratronice a Dožice.