Na úvod něco o regionalizaci

Regionalizace je jevem, který provází celý proces evropské integrace. Řada témat je řešena nikoli na úrovni národních států, jež v Evropě vznikaly a zanikaly od 17. století a jež vznikají a zanikají dodnes, ale na úrovni regionů. Tyto regiony vznikají spontánně jak v rámci těchto států, tak mimo něj – uveďme kupříkladu tzv. euroregiony coby přirozené územní celky ležící na území často více než dvou států. Příčiny tohoto procesu jsou dle názoru autora poměrně lapidární – některá příhraniční území mají v historickém kontextu blíž k sobě navzájem než k přísně formalizovanému makroregionu příslušného národního státu. Tímto tvrzením autor rozhodně nenaznačuje, že národní státy by měly být rozvolněny do nejlépe nadnárodních regionů. Pokládá však za přirozené, že kupříkladu zlepšování čistoty vody v Nise či Labi nebo komplexní řešení čistoty ovzduší v oblasti česko-německo-polského „trojzemí“ jsou témata, jež se lépe a efektivněji řeší na úrovni místních aktérů působících v dotčených oblastech jednotlivých států než na úrovni jejich centrálních vlád. Tato logika podle názoru autora platí i pro regionalizaci uvnitř národních států. Nelze též nezmínit, že společné problémy a společně vnímaná odlišnost regionu od okolí může za příznivých okolností vyústit v synergické působení jednotlivých aktérů, čímž dojde ke značnému zefektivnění celého systému. Příkladem může být dnes poměrně častá společná propagace regionu v oblasti cestovního ruchu.

Normativní část tohoto procesu je v České republice (ČR) organizována státem a spočívá v rozdělení jejího území na nižší správní jednotky na úrovni LAU 1 nebo NUTS 3. V roce 2003 byla též vytvořena další regionální struktura – správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP). Tento proces je ovšem nemalou částí odborné veřejnosti kritizován nejen pro obtížnou vzájemnou srovnatelnost jednotlivých celků na úrovni NUTS 3, ale především z důvodu častého nerespektování přirozených spádovostí a historických regionálních vazeb. Není to pravidlem, ale nikoli neobvyklou reakcí na obtížnost identifikace s oficiálním vyšším správním celkem je vytváření tzv. mikroregionů s právní subjektivitou svazků obcí. Proces regionalizace organizovaný zdola je oprávněně podporován Evropskou unií (EU), příkladem budiž dlouhé a dle názoru autora úspěšné uplatňování přístupu Leader vytvářením místních akčních skupin (MAS), což jsou struktury působící na principu regionality a vícesektorové regionální spolupráce.

Názor, že státem organizovaná normativní regionalizace vykazuje celou řadu nedostatků, které způsobují velmi obtížnou formulaci společných zájmů a cílů, o společně vnímané identitě jednotlivců nemluvě, autor zcela sdílí. Tradice, z jeho pohledu především tradice správní, považuje za významný a využitelný prvek regionálního rozvoje. Žije totiž v regionu s tradicí správního celku odvíjející se od 11. století. Status správní jednotky státu tato část jihozápadních Čech sice nemá již od dob vlády Karla IV., ale místní název Bozeňsko v regionu z paměti (spíše výjimečně orientovaných jednotlivců než celých sociálních skupin), nevymizel. Historické vazby, které přetrvaly patrimoniální správu, rakousko-uherskou správní reformu v roce 1868, správní reformy první Československé republiky i správní reformu provedenou v časech Protektorátu Čechy a Morava, zpřetrhala až správní reforma provedená pod taktovkou komunistické ideologie v roce 1960.